Estonsko na kole 2024

Jedním z fascinujících faktů o Estonsku je, že z žádného místa v zemi to není víc než 10 kilometrů k rašeliništi. Tato jediná věta stačila k tomu, abychom se o letošních letních prázdninách rozhodli zaplnit další bílé místo na naší cestovatelské mapě Evropy. Mám totiž zvyk si dovolenou nekomplikovat složitým plánováním. Zážitky přicházejí cestou, a spontánní rozhodnutí bývají ta nejlepší. Ani tentokrát to nebylo jinak – stačilo jediné: vědět, že cílem je Pobaltí.

Odjezd jsme museli posunout kvůli sklizni meruněk, takže první noc jsme ještě přespali v Polsku a teprve pak přes Litvu zamířili rovnou do Rigy. Tam jsme chtěli vlastní cyklistickou expedici zahájit. Jako perfektní základna se ukázal náhodně vybraný kemp na ostrově. Do centra Rigy to bylo jen pár kilometrů, ale nejdřív jsme si museli poradit s místním systémem cyklostezek. Po mostě přes řeku Daugava vedou jednosměrně po každé straně – úzké, ale funkční, a co je hlavní, opravdu využívané. Riga zjevně cyklisty vítá. Často jsme jezdili v cyklopruzích, někdy po chodníku. Místní byli na takový režim evidentně zvyklí, což nám vyhovovalo. Trochu punk, ale rozhodně lepší než riskovat v silničním provozu.

Riga, zapsaná na seznamu UNESCO, nás uchvátila svým jedinečným průřezem architekturou 20. století i staršími stavbami. S jednoduchou mapkou z kempu jsme objevili ulici plnou nádherných secesních fasád, moderní budovu národní knihovny na říčním nábřeží i poklidnou čtvrť starých dřevěných domů. Pochopitelně jsme nemohli vynechat ani klasickou tržnici. I když ta zdejší je modernější, než si pamatuji z návštěvy jiných měst v zemích bývalého Sovětského svazu, vůbec nás nezklamala. Exotickou atmosféru jí dodávaly zejména bufety, které často provozují lidé ze střední Asie. Platí se tu eurem, ale starší prodavačky stále hovoří rusky – paradox, který ke zdejší kultuře tak nějak patří.

Do kempu jsme se vrátili pozdě večer, ale díky bílým nocím jsem mohl i v půl jedenácté v mapách studovat další cestu bez čelovky. Pobaltí si mě začínalo získávat – příjemné červencové teploty a nekonečné světlo byly perfektním úvodem.

Po stopách železné opony: EuroVelo 13

Auto jsme nechali na další dva týdny na domluveném místě v kempu a konečně vyrazili na plně naložených kolech. Z města nás vedl spletitý systém cyklostezek, které účelně využívaly opuštěné asfaltky procházející předměstími, průmyslovými areály i přístavy – někde v pokročilém stavu rozkladu, jinde spíš nedokončené. Cestou jsme minuli ZOO i obří přírodní amfiteátr a pokračovali labyrintem širokých cest v rozlehlém lesoparku. Po dvaceti kilometrech jsme konečně dorazili do přímořského letoviska u ústí Daugavy, kde nás přivítaly první písečné pláže.

Už v Rize a teď znovu tady, jsme narazili na značení EuroVelo 13 – Iron Curtain Trail. Ano, je to stejná trasa, kterou známe z našeho pohraničí s Rakouskem. Sleduje linii bývalé železné opony a představuje mnohem víc než jen cyklotrasu. Je to připomínka jizvy, kterou události 20. století vyryly napříč Evropou – od severu Finska přes Pobaltí, Polsko a Balkán až k černomořskému pobřeží. Tady na severu sice vede podél moře, ale blízkost ruské hranice je cítit. Obzvlášť v kontextu války na Ukrajině, která znovu připomněla, jak křehká může být svoboda. V průvodci jsem proto hltal kapitoly o boji za nezávislost Pobaltí. Estonce i Lotyše obdivuji. Jejich vytrvalost při obraně vlastní identity proti švédským, německým a později sovětským vlivům je vážně inspirativní.

Divoké lotyšské pobřeží a prašné venkovské silnice

EuroVelo 13 rozhodně nevede přímo k severu. Kličkuje po menších silnicích a občas využívá i hlavní tah z Rigy do Tallinnu. I když má tato silnice poměrně široké krajnice, jízda vedle rušného provozu nebyla žádný med. Naštěstí nám mapy.cz pomáhaly najít alternativní trasy, což znamenalo, že jsme se nezřídka octili i na písčitých lesních cestách nebo dokonce na pláži. Pobřeží bylo divoké – žádný nekonečný pás písku. Místy bylo kamenité, jindy se až ke břehu skláněly husté borové lesy. Příroda byla úchvatná. Mezi borovicemi rostlo kapradí a borůvčí, na dunách rozkvétaly různé květiny, lišejníky na stromech dokreslovaly severskou atmosféru.

První noc jsme hledali odlehlé místo na bivak, ale jako naschvál každá cesta vedla k nějaké usedlosti, jejíž pozemky lemovaly kamenné zídky, lesy byly příliš zarostlé anebo už rovnou začínala nějaká vesnice. Nakonec jsme přespali tam, kde nás zastihl soumrak. Místo mělo k ideálu daleko, ale únava a pokročilá hodina naše nároky výrazně snížily.

Další etapy jsme si už plánovali chytřeji s tím, jak jsme se naučili odhadovat vzdálenosti, které jsme schopni zvládnout na rovinách a nezpevněných cestách. Lotyšské silnice ve volné krajině jsou totiž většinou šotolinové. Provoz na nich byl minimální, ale některé neudržované úseky tvořila nepříjemná roleta. Po vlnitém povrchu jsme jeli za neustálých otřesů někdy několik kilometrů, jindy i dvacet. Bylo to únavné a frustrující, ale pořád lepší než sdílet hlavní tah s kamiony.

Velmi rychle jsme také zjistili, že v každé větší vesnici najdeme supermarket, jehož návštěva se stala součástí našeho každodenního rituálu. Kromě svačiny jsme si vždy koupili klobásky nebo maso na gril. Byli jsme tak připraveni si naplno užít romantická místa, obvykle u vody a s připraveným s ohništěm, která jsme cestou míjeli. Polední siesty uprostřed přírody se tak staly jedním z nejhezčích bodů každého dne.
Nakonec jsme se otrkali natolik, že závěrečnou noc v Lotyšsku jsme strávili na pečlivě zastřiženém trávníku, u ohně a za zvuku příboje z nedaleké pláže. Poetický závěr první části expedice nás skvěle naladil na pokračování do Estonska.

Konečně v Estonsku

S nadšením jsme se vyfotili u hraniční tabule. Hned za hranicí se hlavní tah odkláněl do vnitrozemí, takže jsme měli malou silničku sledující pobřeží jen pro sebe. Vesnic bylo jen pár, navíc šlo většinou jen o řadu domků rozesetých podél cesty. O to víc nás překvapila útulná pekárna, která nám poskytla úkryt před lehkým deštěm, který přinesl západní vítr. Voňavá káva a borůvkový koláč udělaly pošmourné dopoledne hned o poznání lepším. Komfort skandinávského střihu smíchaný s nádechem nedalekého Ruska, jsme si okamžitě zamilovali.

Prvním významným cílem byl národní park Soomaa. Silnice, ať už asfaltové nebo šotolinové, byly rovné jako přímka. Zatáčka byla spíše výjimkou a lehká změna směru stejně znamenala jen začátek další několikakilometrové roviny. Naštěstí nám pomáhal vítr v zádech, takže cesta svižně ubíhala. Poměrně monotónní jízdu jsme si zpestřili odbočkou k jezeru ukrytému uprostřed lesů. V mapě u něj bylo vyznačeno jedno z více než stovky tábořišť, která lze v Estonsku legálně využívat. Měli jsme v plánu se tu jen vykoupat a pokračovat, ale nechybělo mnoho a zůstali jsme až do dalšího dne. Idyla toho místa byla neuvěřitelná – dřevěný přístřešek se stolem, gril a pohodlný přístup k vodě – všechno vybízelo k tomu, abychom se rovnou utábořili. Nakonec jsme vábení odolali a do večera zvládli ujet ještě dalších 60 kilometrů.

Národní park Soomaa

Ráno lilo. K návštěvnickému centru národního parku Soomaa jsme dorazili mokří, pokrytí pískem a blátem. Usušili jsme se při prohlídce expozice a mezitím zase vykouklo slunce. Pěšky jsme se vydali do nitra rozlehlých rašelinišť. V podmáčeném lese poprvé zaútočilo mračno nelítostných komárů. Naštěstí jsme se jich zbavili rychlou chůzí, a jak les řídnul, byl od nich úplně pokoj. Povalové chodníky vedly kilometry přes rozsáhlé plochy mechů a nízkých borovic až k jezírkům ukrytým uprostřed rašeliniště. V některých bylo dokonce možné se vykoupat. Ponořit se do jejich tmavé, ale příjemně teplé vody byl mimořádný zážitek.

Na noc jsme se přesunuli k tábořišti u jedné z řek, které se klikatí parkem. Vyčetli jsme, že při jarním tání se vylévají z břehů tak, že pod vodou mizí obrovské plochy. Estonci se proto chlubí, že díky těmto pravidelným záplavám mají pět ročních období.

Pärnu a plavba na Kihnu

Protikladem k divoké přírodě, kterou jsme dosud projížděli, bylo město Pärnu. Toto vyhlášené plážové letovisko nás přivítalo svou dlouhou písečnou pláží a atmosférou, která nám připomněla někdejší východoněmecký Balt – zvlášť díky typickým boudičkám na pláži, poskytujícím úkryt před větrem. Koupání ve studených vlnách bylo osvěžující, ale do vody stačilo vlézt jednou. Další příjemnou změnou po dnech strávených v lesích byla návštěva vyhlášené galerie moderního umění a posezení v jedné ze zdejších stylových kaváren.

Západně od Pärnu nás v mapě zaujala modrá čárkovaná linka, která značila, že na malý ostrov Kihnu jezdí pravidelně trajekty. Odjezd vycházel ideálně na následující ráno. Idylická snídaně se však nečekaně protáhla a 13kilometrová projížďka se zvrhla v infarktový sprint zakončený přemlouváním námořníků, aby ještě jednou spustili nakládací rampu. Když jsme se konečně usadili na horní palubě s hrnkem kávy, tepovka klesala ještě dlouho.

Vynaložené úsilí však rozhodně stálo za to, protože Kihnu představuje esencí estonského venkova, který si dosud zachoval půvab dávných časů. Fotografie usmívajících se rodin v krojích na motocyklech Minsk se sajdkárou jsou symbolem ostrovní identity. Přístav, skromně vybavený molem a přízemní budovou s čekárnou tvořil celé „civilizační centrum“ ostrova. Ideálním dopravním prostředkem k poznávání rozmanitých zákoutí je kolo. Kdo nemá vlastní, může si bicykl půjčit v přístavu. Pohodlně lze zajet k majáku na jižním mysu, obdivovat tradiční farmy, nebo se koupat na některé z plážiček. Naším favoritem se stalo fantastické muzeum, jež velmi poutavě a s dávkou estonského šarmu přibližovalo původní život na ostrově.

Západní ostrovy Muhu a Saaremaa

Vytrvale jsme mířili na nejzápadnější výspu Estonska. Nejprve jsme přepluli na ostrov Muhu, který bývá často považovaný jen za pouhou přestupní stanici na cestě na větší a známější Saaremaa. Rozhodně si však zaslouží víc než jen rychlý průjezd. Z hlavního tahu jsme proto odbočili hned na první křižovatce. Kamenné zídky lemující rozsáhlé pozemky zdejších usedlostí nás okamžitě uchvátily. Domky s rákosovými střechami měly zvláštní kouzlo a šotolinová cesta byla tak dobře udržovaná, že jízda po ní byla téměř stejně rychlá jako po asfaltu. Vrcholem venkovské romantiky byla vesnička, či spíše živý skanzen, Koguva. Malá náves, kostelík a kamenné domy tvořily harmonický celek, kde se přirozeně mísil běžný život s expozicemi pro návštěvníky.

Další stokilometrová etapa napříč Saaremaa nás zavedla přes hlavní město ostrova až na západní pobřeží. V návštěvnickém centru národního parku Vilsandi jsme načerpali nezbytnou dávku inspirace a v rámci odpočinkového dne se vydali pěšky směrem k ostrůvku Suur Vilsandi.

Na túru jsme si vzali jen to nejnutnější – svačinu, větrovky a sandály. Nízké lesíky se postupně měnily v pobřežní louky a rákosiště. Po kilometru začalo pršet a cesta nečekaně zmizela ve vodě. Brodili jsme se mezi rákosím asi sto metrů po lýtka, pak nás na chvíli zachránil suchý úsek, ale čím jsme šli dál, tím to bylo horší. Podle mapy jsme občasné brodění očekávali, ale voda v jednom místě sahající nad břicho nás docela zaskočila. Nicméně jsme pokračovali dál, neboť takto epický výlet jsme prostě nemohli vzdát. Po sedmi kilometrech jsme dorazili na Suur Vilsandi, kde nás na břehu přivítal malý přístřešek. Díky nepromokavému batohu Ortlieb Attrack jsme měli suché oblečení na převlečení, což nám dodalo novou energii. Navzdory neutuchajícímu šumění dešťových kapek jsme chtěli na ostrůvek alespoň nakouknout. V mlze jsme zahlédli několik osamělých domků a dva zachovalé, možná stále funkční větrné mlýny. Otočili jsme to až u žluté telefonní budky, která zářila na křižovatce písečných cest. Ke kolům jsme se po 18 kilometrech hydrotrekingu vrátili dost zmrzlí. Naštěstí nás na tábořišti čekal přístřešek, gril a, jako obvykle, zásoba suchého dříví. Po takovém zážitku chutnala teplá večeře dvojnásob.

Loučení s ostrovy

Čas dovolené se krátil a původní ambice, co všechno stihneme, už byly evidentně nereálné. Po nezapomenutelném národním parku Vilsandi nás čekala nádherná etapa po severním pobřeží Saaremaa. Silnice tu nejen kličkovala sériemi zatáček, ale také stoupala a klesala, což bylo po všech těch rovinách a nekonečných přímkách vítané oživení. Navíc se nám otevíraly výhledy na moře i z větší výšky než jen od jeho hladiny. Jízda tak byla mnohem zajímavější a jako bonus v borovicových lesích rostly hektary borůvčí, takže bylo postaráno i o zpestření jídelníčku.

Další trajekt nás převezl na ostrov Hiiumaa, který jsme přejeli víceméně nejkratší cestou, abychom stihli navazující plavbu na pevninu. Při čekání v přístavu jsem si představoval, jaké to tady musí být v zimě. Právě tudy totiž vedl nejdelší přejezd po zamrzlém moři v Evropě – jezdilo se 26 kilometrů po ledu na sáních tažených koňmi. Takové časy se v době klimatických změn zřejmě nevrátí. Moře už prakticky nezamrzá.

Na lodi jsem se začetl do příběhů z konce 19. století, kdy petrohradská smetánka jezdila odpočívat do pobřežního města Haapsalu. Tehdy tam dokonce vybudovali železnici a nádraží dodnes zůstává nádhernou ukázkou tehdejší železniční architektury. To ve mně vzbudilo mylnou naději, že i my bychom mohli nasednout na vlak právě tady a ušetřit čas na prohlídku Tallinnu. Realita byla ovšem jiná – dnes koleje začínají až o 60 kilometrů dál, ve městečku Turba. Opět nás tedy čekal zrychlený přesun, abychom stihli poslední odpolední vlak.

Tallinn

Historické centrum Tallinnu, další památka UNESCO, bylo zaplaveno davy turistů z výletních lodí, kterých kotvilo v přístavu hned několik. Proto jsem raději zamířil obdivovat modernější tvář města. Projel jsem novou přístavní čtvrť i uličky s platanovými alejemi a dřevěnými domy z 19. století. Pondělní zavírací den mně sice překazil návštěvu muzea moderního umění, ale toto drobné zklamání jsem si bohatě vynahradil v námořní expozici v bývalých hangárech pro hydroplány. Skvělou tečkou byl podvečer v bývalé dělnická čtvrti hned za hlavním nádražím, kde to v hospůdkách a kavárničkách žilo dlouho do noci.

Do Rigy jsme se vrátili pohodlným dálkovým autobusem, který zdarma přepravil i naše kola. Po 3,5 hodinách jsme vystoupili přesně tam, kde naše expedice začínala. Na tachometru jsme měli přes 1000 kilometrů, v paměti spoustu zážitků a v srdcích hluboký obdiv k estonské přírodě i kultuře. Sem se ještě určitě vrátíme!